Ne, v tomhle článku opravdu nebudou žádné hezké fotografie ani video jak si užíváme na sněhu.
Začalo to slibně. Hned na první pokus se mi daří domluvit ubytování na sobotní noc ve Vysokém nad Jizerou a to ještě za fantastickou cenu 140 Kč na osobu. Míříme stejně jako minulý víkend do Sklenařic, ale tentokrát máme na sobotu naplánovanou túru mezi Sklenařicemi a Rokytnicí. V neděli chceme přejet autem do Rokytnice a vyšplhat se na hřebeny.
Po příjezdu na místo nás přivítá počasí, které má do sluníčka a modré oblohy z minulého víkendu hodně daleko. Krakonoš se asi rozhodl, prověřit co všechno jsme kvůli běžkování schopní překousnout. Sněží a vítr pohotově vyrábí z prašanu sněhové jazyky a závěje. Navíc panuje pěkně vlezlá kosa. Klára se netváří zrovna nadšeně, ale já to zatím beru jako žůžo dobrodrůžo a snažím se udržovat náladu v týmu nad bodem mrazu.
Vyrážíme. Matně si vybavuju, že minule tady někde vedla běžkařská stopa. Ta už je samozřejmě dávno zafoukaná a není po ní ani památky. Naštěstí mám trasu dopředu naplánovanou a uloženou v navigaci. Statečně si razíme cestu prašanem fackováni větrem. Na skluznici se nám začíná lepit sníh. Ne moc. Jde to ošoupat, ale je to nepříjemné a po čase nás to začíná docela sr*t.
Při výstupu na Kamenné vrchy se nějak změní kvalita sněhu a ten se začne lepit na skluznici jako blázen. Za chvíli mám pod patou obrovskou bakuli sněhu. Vaklám se na lyžích a připadám si jak malá holka co si obula boty na podpatku svojí obří matky. Takhle to dál nejde. Parkujeme u lavičky a já přemazávám lyže tekutým voskem ToKo. Pomohlo to - namazané lyže jedou jako ďas. Bohužel jen asi tři minuty, pak se sníh začne lepit znovu.
Před sjezdem z Kamenných vrchů dolů do Jablonce nad Jizerou mažeme znova. Sjíždíme po modré sjezdovce. Sjezd je skutečná paráda, telemarkujem v příjemném prašanu, sice trochu rozježděném od snowboardistů, ale i tak super. Dole v Jablonci drobně prší. Hážem lyže na ramena a jdeme přes město k mateřské škole kde nás čeká začátek výstupu na Stráž. Nandáváme pásy - sníh sice lepí, ale vsadím se že do kopce by to jako naschvál podkluzovalo. Mám už z toho neustálého čištění lyží od sněhu mokré rukavice a začíná mi být zima na ruce. Ještě do sebe nasoukáme horalku, spláchneme to čajem a stoupáme. První část výstupu je pěkně příkrá a vysaje nám hodně z naší zásoby sil.
Vrchol stráže obcházíme zprava a jsme na loukách nad Rokytnicí. Tady by byla příležitost k parádním sjezdům, ale vzhledem k neustále se lepícímu sněhu se lyže nechtějí jaksi rozjet z kopce. Ploužíme se sněhem směrem k Dolní Rokytnici a co druhý krok ošoupáváme a odupáváme sníh ze skluznice. Dole v Rokytnici zase prší. Přecházíme Jizeru po visutém chodníčku zavěšeném pod silničním mostem. Tady máme možnost obejít Praškovu skálu po delší cestě, ale pouze do mírného stoupání, nebo jít přímo nahoru do krpálu jako blázen. Lepíme pásy a volíme přímou cestu.
Náš pochod na Praškovu skálu připomíná výstup na Everest nad hranicí smrti. Sil už máme pomálu a každé tři kroky musíme vydýchat. Nahoře dáváme horalku a čaj. Sbíráme poslední zbytky sil. Sklenařice už jsou na dohled a my míříme přes pole louky přímo k nim. Naštěstí už je hodně pozdní odpoledne. Trochu přituhlo a sníh se přestal lepit. Asi dvacet metrů od auta dokonce potkáváme rolbu, takže posledních deset kroků je po luxusním manšestru.
K autu přicházíme na pokraji sil, dost provlhlí. Rychle hážeme lyže do auta. Vyrážíme směr Vysoké nad Jizerou. Už se nemůžeme dočkat až si odpočineme pěkně na posteli a osušíme provlhlé oblečení a mokré boty v ubytovně U Kačenky, kde máme za senzačních 140 korun na osobu domluvené ubytko.
Tady vyprávění přeruším a zbytek si nechám do druhé části. Jen předesílám, že extrém rozhodně nekončí.
Popis trasy si nechám také na samostatný článek. Byla hezká a škoda do toho míchat subjektivní pocity, které vznikaly za nepříliš příznivých podmínek.
HoA
Žádné komentáře:
Okomentovat